Srdce, které nezapomnělo

Den před naší svatbou můj snoubenec Alexander Carter zahynul při hrozné autonehodě. Všichni si mysleli, že se zhroutím, že se zblázním žalem. Jenže já ne. Neplakala jsem, nedělala scény. O pět let později, v luxusním manhattanském hotelu, ten chlap „vstal z mrtvých“. A normálně šukal mou nevlastní sestru Marjorie. Bez trika, bez ostychu, přimáčkl ji na lehátko přímo uprostřed party, roztáhl jí nohy a bez zábran do ní narážel. Její ostré steny se nesly celým sálem. Hromada použitých kondomů na zemi jasně říkala, že do sebe buší už pěkně dlouho. Když si všiml, že tam stojím sama, nepřestal. Zrychlil, přitlačil, až vykřikla ještě víc, a pak se na mě uculil: „Ty jsi ta moje snoubenka?“ řekl arogantně. „Čekala jsi na mě pět let?“ Ušklíbl se. „To už je fakt ubožáctví. Taková posedlost je děsivá. Ale když mě máš tak ráda, udělám velkorysý krok. Můžeš být moje milenka. Titul paní Carterová ale patří Marjorie. Pondělí, středa, pátek jsou její. Úterý, čtvrtek, sobota přijdu k tobě. Buď vděčná.“ Usmála jsem se. „Spletl sis osobu.“ Alexander netušil, že v noc jeho nehody mi přišlo video. Netušil, že zatímco on a Marjorie frčeli pět let po Evropě, já už dávno měla svatbu – a čtyřletou dceru. A můj muž je jeho strýc. Tichý pán, skutečná síla za klanem Carterů.